Historie oddílu

 

Pohled zpět, aneb stručné dějiny oddílu Modřinek

Všechno začalo jedním dopisem z Písku. Obsahoval dotaz (či spíše výčitku), proč ještě v Táboře nefunguje oddíl křesťanských skautů, a snad sliboval i nějakou pomoc do těžkých začátků, ke které však nakonec nikdy nedošlo. Iniciativy se chopila táborská farní rada, zejména br. Juraj Vančata, a tito milí lidičkové nakonec přesvědčili Hanku Mičánkovou (která nikdy předtím se skauty neměla nic společného), aby se toho ujala. Prý se jí do toho vůbec nechtělo, aspoň to vždycky tvrdila, nicméně výsledek byl ten, že v září 1991 se u Hanky v bytě v Žižkově ulici začala scházet parta holek, jejíž jádro tvořilo trio Smyčkovy a celkový počet zpočátku sotva přesahoval desítku. Během roku přibylo ještě několik dalších. Nově se formující oddíl (tenkrát jsme ještě měly číslo 10) se na jaře 1992 spřátelil s českobudějovickým dívčím oddílem „Modrá pětka“; po několika společných víkendových akcích následoval i společný tábor nedaleko Habří u Českých Budějovic. Zároveň s dívčím oddílem byl založen i oddíl křesťanských skautů, který však hned během prvního roku zemřel na nedostatek vedoucích.

První období oddílové historie, kdy se vše pomalu rozjíždělo, skončilo na jaře 1994. V této době odešlo několik starších zakládajících členek a zůstalo malé, leč pevné jádro zhruba deseti lidiček, kteří to pak sami táhli skoro celé dva další roky. Tyto dva roky byly dobou černých mužů, klubu Tůd tůd, milionářů v trabantu, Emilky a igráků Riliánů, na kterou nejstarší pamětnice zajisté nostalgicky vzpomínají. Jenom díky malému počtu členek a Hančině vedení se mohla vytvořit taková atmosféra, kterou jsme tenkrát v oddíle zažívaly. K Vánocům 1994 jsme dostaly jako dárek klíče od naší nové klubovny; až dosud se družinové schůzky konaly v Haňčině garsonce, což nebylo zcela ideální, zejména Haňka se na novou klubovnu moc těšila (proč asi?). V průběhu jarních měsíců jsme se zabydlely v útulné klubovně v prvním patře Masarykova domu.

V září 1995 přišlo 5 nových členek, oddíl omládl a ožil. Začala doba skautských duchovních obnov, seminářů ELŠ, deníků, Fi-foba, prvních Svojsíkáčů a táborů na Ochozu. Tímto rokem počínaje jsme měly každé září přísun nových světlušek a oddíl nějakou dobu utěšeně vzrůstal. Po příjezdu z tábora roku 1996 nás čekalo nepříjemné překvapení v podobě vystěhované klubovny; následoval nucený přechod k podzemní činnosti (aneb čtvrtý přechod skautů do ilegality) – za klubovnu nám byla vykázána vlhká suterénní místnost Masarykova domu, kde jsme si mohly pěstovat na zdi choroše a různé druhy plísní. Nicméně i tuto vlhkou kobku bylo možné změnit na útulnou klubovnu, která se nám stala domovem na následujících pět a půl roku.

Dvacátého pátého dubna 1998 se nám vdala Haňka. Nevzala si sice žádného milionáře, jak jsme jí léta předpovídaly, ale aspoň zůstala v Táboře, což jsme nakonec ocenily víc než potencionálního sponzora. Po třetím táboře na Ochozu (1998), posledním, který Haňka strávila v roli hlavní vedoucí, jsme si uvědomily, že se asi něco podstatného změní. Došlo nám, že jsme vyrostly a že pro ty, kdo zůstanou, teď už oddíl bude znamenat vždycky víc práce a povinností než zábavy, jak tomu bylo dosud. Uzavřela se další velká etapa oddílové historie…

Vedení oddílu převzala Gelma a následující tábor o prázdninách 1999 byl dohromady jedním velkým experimentem a získáváním zkušeností. Školní rok 1999/2000 znamenal začátek krize; nováčků jsme měly poskrovnu, složení členek zestárlo, družinovky skautek se podobaly spíše čajovým dýchánkům a světlušek bylo na pořádný program málo. Patnáctého srpna 2000 vstoupila Gelma do noviciátu školských sester a vedení oddílu převzala Táža. Následující školní rok dostoupila krize vrcholu, na vedení neměl nikdo čas, program byl nekvalitní a začali se ozývat i nespokojení rodiče. Šlo o další existenci či neexistenci oddílu. Krizový byl i „akční a reakční tábor“ v roce 2001, na kterém však došlo k rozhodujícímu zlomu. Téměř z poloviny se vyměnilo složení členek a v září přišlo plno malých světlušek, jejichž vedení se ujala tehdy sotva čtrnáctiletá Voska. Nouzové řešení se ukázalo být geniálním tahem, který oddíl v podstatě zachránil. Z dobře vychovaných světlušek se brzy staly skautky a vyrostla tak nová generace nadšenců. Nastalo období ústředních kol Svojsíkova závodu a početného oddílu.

Klubovnu jsme v únoru 2002 přestěhovaly na Žižkovu baštu a na podzim téhož roku do areálu fotbalového hřiště na Blaňáku. Od léta 2005 sídlíme ve skautském domě na Budějovické. Koncem roku 2004 se Táža stala předsedkyní ORJ Tábor a oddíl převzala na dalších deset let opět Gelma. Během té doby vyrostla početná generace Budišek (= tým starších holek), která se iniciativně zapojovala do vedení oddílu a spoluurčovala jeho směřování. Počet členek postupně přesáhl padesátku a začaly jsme být nuceny limitovat příliv nováčků. Od roku 2008 si budujeme svou oddílovou základnu na chalupě na Březině u Heřmaniček. Ta nám poskytuje nejen zázemí pro řadu oddílových akcí a možnost se plně realizovat při různých opravách a údržbářských pracích, ale též umožňuje vlastnit kompletní táborové vybavení včetně podsadových stanů, které se snadno uskladní v prostorné stodole. Také se splnil náš dlouholetý sen o znovuvzkříšení křesťanského chlapeckého oddílu. Díky iniciativě Vaška Jandy a týmu složeného nejen z jeho bratrů se v září 2012 podařilo založit chlapeckou družinu, zprvu registrovanou pod naším oddílem, která se rozrostla a o dva roky později osamostatnila, čímž vznikl 11. chlapecký oddíl Modříni.

Roku 2014 převzala vedení oddílu Pája. Generace, která přišla kolem roku 2000, nám dospěla a začalo období svateb a radosti z narození nového dorostu. Na návštěvním dnu na táboře 2017 bylo už tolik malých dětí, že jsme usoudily, že pomalu nastává čas na pořádání rodinných táborů J. V září 2016 oslavily Modřinky čtvrtstoletí svého trvání. Březina tehdy hostila přes sto lidí a velké oslavy, završené děkovnou bohoslužbou za přítomnosti bratra Křika, nás přenesly do druhé pětadvacítky. V současné době hledáme Pájinu nástupkyni a snažíme se udržet kontinuitu činnosti co nejkvalitnější výchovou rádkyň, což není vždy jednoduché.

 

Všechno je v rukou Božích, jeho prozřetelnost řídí i naše kroky. S pevnou vírou chceme jít dál svou skautskou stezkou, ať už nás zavede kamkoli, a doufáme, že oddílový pokřik, který si jako štafetu již šestadvacet let předávají generace světlušek a skautek, bude nadále znít nejen nám, ale všem, které teprve přijdou…

 

Spojené ruce v jeden kruh, ať v nás žije jeden Duch!

Chcem se rádi mít, život v Pravdě znát,

Stvořitele všech krás světa milovat! NAZDAR!